Chcete vědět, jak se máme?

Zajímá Vás, jak se máme? Místo klidného pohodového víkendu máme za sebou víkend plný strachu a nejistoty. V sobotu navečer jsem kluky odvezla do Brna. Kubík celý den nejedl a nepil, a když se odpoledne přidal neutišitelný pláč a bolest nohou, nebylo co řešit. Po přijetí na oddělení malého začali zavodňovat, a já vyrazila k domovu, tušíc, že klidnou cestu mi Terezka jen tak nedaruje, a nemýlila jsem se. 

V neděli Kubovi hodně kolísala teplota, a stále se čekalo, co se z toho všeho vyklube. Nevyklubalo se nic, a dál se čekalo. Nervozitou jsem doma nadskakovala. 

V pondělí ráno bylo rozhodnuto, že budou pro jistotu podána antibiotika, což znamená minimálně týdenní hospitalizaci. V průběhu dopoledne měl jít Kubík pod narkózu, aby byl zaveden centrální katetr a podána chemo do mozkomíšního moku. Od samého probuzení se Kuba bouřil s výkřiky "papááát", a myslím, že můj manžel je po dnešku o několik šedivých vlasů bohatší, protože na zákrok Kubíka odváželi v půl druhé odpoledne. Jistě si dokážete představit, jak je těžké vysvětlit 2,5 letému dítěti, že opravdu nemůže jíst, a dokonce ani pít! 

Zákrok proběhl v pořádku, Kubík se prospal, a s ohromnou chutí se najedl. Pořád ale není ve své kůži, je bledý, podrážděný, unavený... Necháme se překvapit, co přinesou další dny léčby. 

A znáte staré dobré přísloví "na posraného i hajzl spadne"? Tak u nás teda platí na 100%. Včera večer nám vytekla pračka, a dle servisu nemá smysl ji spravovat, na dnešní dobu je prý 9 let až dost. Takže jsme nuceni využít penízky ze sbírky na pořízení nové, a já Vám všem musím moc poděkovat, že Vám osud naší rodiny není lhostejný ♥

Iva