Jakubova rodina

Novotní

Kdo jsme?

Iva, David, Filip, Jakub, Tereza.

Normální pětičlenná rodina, která nechtěla nikdy víc, než šťastný a spokojený život, a občas si splnit nějaký ten sen. Protože život je prostě nevyzpytatelný, potkal nás osud, se kterým musíme a chceme bojovat!

Je úterý, David je v práci a přebírá nový kamion, Filda je ve škole, a já doma bojuju s Kubíkem a Terezkou. Už ráno jsem si všimla, že Kubíkovi přibyly další modřiny na nohách, a už se mi to vůbec nelíbí. Volám k doktorovi, jestli na něj radši koukne, počítám, že dostaneme železo a pojedeme domů. Doktor Kubu prohlíží, sestřička odebírá krev, a překvapivě se to obejde bez většího pláče. Odvážím odběry do laboratoře. Terezka cestou řve jak pardál, cestování jí začíná vadit.

Přijedeme domů, krmím děti, snažím se trochu uklidit ten chaos, co tu vládne od doby, co se Terezka narodila, a já polovinu dne kojím. Marná snaha, za zadkem mám trpaslíka, který zdatně kramaří. Zvoní telefon, Kubík mi ho s nadšením nese, s pokřikem "halóóó", na displeji svítí "Bušek". Zvedám telefon: "Paní Novotná, rychle se sbalte a jeďte do nemocnice, volali z laboratoře, výsledky jsou špatné, pravděpodobně jde o onemocnění krve, počítejte s převozem do Brna." Pokládám telefon a řvu. V hlavě se mi točí tisíce myšlenek, ale musím zachovat klid. Volám Davidovi: "Miláčku, okamžitě přijeď domů, musíme do nemocnice. Volal Bušek, krev vyšla špatně."

Honem, co teď? Balím věci, mezitím obvolávám sousedky a kamarádky, jestli někdo může hlídat Fildu, který za chvilku odchází z družiny. Zachraňuje mě Vendy, které bulím do telefonu. Přijíždí David, bere si pár svých věcí, když mu říkám o Brně. Kubík sedí a v klidu si hraje. V hlavě mi proběhne myšlenka, že to musí být nějaký omyl, vždyť mu sakra nic není, má jen pár modřin...

Přijíždíme do nemocnice, kde na nás už čeká primářka a další dvě doktorky. Terezka řve, já řvu, David vysvléká Kubu, aby ho mohli prohlédnout, teprve teď si všímám vybouleného bříška a uvědomuju si, že si párkrát stěžoval, že ho bříško bolí. Primářka říká, že má zvětšenou slezinu a játra, dělají kontrolní odběry. Jdeme čekat na výsledky, ale už teď nám říkají, že vše nasvědčuje tomu, že má Kubík leukémii. Za půl hodiny víme výsledky. Přichází řidič sanitky a paní doktorka. Bereme věci a jdeme k sanitce (v hlavě mi běží: "Sakra, to jako fakt?!"). Mám strach, tak strašný strach...

 V rychlosti se loučíme, oba s Davidem zadržujeme pláč. Sanitka odjíždí, a já stojím a jen čumím, že jsme to opravdu my, komu se to děje... Jedu pro Fildu k Vendy, říkám jí, co se děje. Sedím u ní a čekám, až se ozve David. Jsou v Brně na Černopolní, přijímají je na onkologické oddělení. Beru Fildu a Teri, a jedeme domů. Pořád tomu nemůžu uvěřit, vždyť ještě dopoledne jsem měla normální, zdravé dítě. Doma Filípkovi vysvětluju, co se děje. Odkývá mi to a jde si vyndat věci do školy, abychom mohli udělat úkoly, protože svět se nezastavil. Volám s Davidem, Kubík má pravděpodobně ALL (akutní lymfoblastickou leukémii), zítra ráno půjde na odběr kostní dřeně a uvidí se, co dál.

V noci nemůžu spát. Když upadnu do mikrospánku, budí se Terezka na kojení. Ráno visím na telefonu a čekám na dobré zprávy. Odběr kostní dřeně má Kubík za sebou, na výsledky čekáme. Balím Teri a babi, která přijela, a je snad víc ubulená než já, a jedeme směr Brno. Samozřejmě s náležitým řevem Terezky, která lásku k cestování po tatínkovi asi nezdědila. V Brně je mi zle, jen když vidím ten ohromný komplex. Hledáme onkologii. Po prvotním nezdaru sjíždíme do -1 a přicházíme ke dveřím "Klinika dětské onkologie JIP". Zvoním, jdeme dál, dezinfikuju si ruce. S třesem nechávám babi s Teri v místnosti pro rodiče, a jdu hledat kluky. Kubík leží v postýlce a kouká, kde jsem se tam vzala. Na Davidovi je vidět, že má za sebou krušnou noc. Přichází sestra, že s námi chce mluvit pan doktor. Měníme se s babičkou.

Posloucháme, co nám doktor říká. Ukazuje nám schéma léčby, a říká, že zítra Kubu čeká lumbální punkce. Kubík se kouká na tabletu na pohádky, v ruce kanylu, na hrudníku elektrody k monitoru, a tváří se, jako by to byl normální den. Za chvilku začíná poplakávat a zvrací. Pomalu se chystáme k odjezdu, je toho na nás na všechny moc. Trhá mi srdce tam kluky nechat, ale nejde to jinak. Terezka spouští cirkus ve chvíli, kdy najíždíme na Merhautovu, a vydrží plakat celou cestu až do Třebíče, i když 3x zastavuju a snažím se ji uklidnit. 100m od baráku usíná, a jdeme vyzvednout Fildu k Vendy, která mi opět hlídáním zachránila zadek. Jsem unavená, zmatená, balím děti k domovu.

Noc se přehoupne v den, a já čekám na zavolání, jak kluci zvládli noc. Kolem poledne jde Kuba na lumbálku, všichni jsme nervózní. Odpoledne se dozvídáme, že blasty jsou i v mozkomíšním moku. Lékaři nasazují léky, Kuba statečně zvládá odběry z "kapsičky". Je pátek, jedu za klukama. Prvotní šok už opadá, a uvědomuju si, že jsme to opravdu my, kdo musí bojovat. Teri většinu cesty spí. Parkuju skoro u nemocnice a utíkám za klukama. Kubík má radost, že mě vidí. Hrajeme si hry na tabletu, David odbíhá na oběd, Teri spí u mě v nosítku, a já si říkám "Sakra, musíme bojovat!"